Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak to dopadlo

10. 9. 2007

Ňuf, na výstavě bylo pěkně, ale dopadli jsme jako sedláci u Chlumce...

Bushi: "Uf, to bylo peklo, moc mě to tam nebavilo. Hned po příjezdu mně páníček okřikl, když jsem mu označkoval kolo od auta. Až do odpoledne jsem byl morous. Všude kolem kruhu byli jen psí vetřelci. Hrál jsem si na nejsilnějšího, ale prát jsem se nemohl. Nuda. V kruhu jsem pak dopadl nejhůře z přítomných kolegů, což se dalo čekat. Po nemoci vážím pořád jen 33 kilogramů. Hodnocení tak špatné nebylo, docela jsem se panu rozhodčímu líbil, ale říkal, že mám moc úzký chod, takže musím hodně běhat. Raději se však povaluju na gauči. Nic jiného mně vytčeno nebylo, narozdíl od předchozích výstav, kde jiní hodnotící hlásali (s trochou nadsázky), že mám netopíří uši, sosák jako mravenečník nebo absenci psa."

Aki: "Také jsem se zrovna nepředvedla. Byla jsem jako na jehlách. Všude kolem dvounožci - hodně jsem se bála. Celou dobu jsem se snažila schovat pod Bušíčkem. Do kruhu mě musel páníček přinést v náručí, protože jsem nechtěla sama kolem těch všech lidí projít. Celou dobu jsem měla svěšený ocásek... vím, že se to nesmí, ale jinak to nešlo. Byla jsem celá vyplašená. I pan rozhodčí říkal, že jsem nějaká nesvá. Ale nakonec jsem byla nejkrásnější s výtkou nepříliš ideálně neseného ocásku. Zoubky jsem ukázala, to mě učila panička s páníčkem. Příště se snad už tolik bát nebudu."

Teprve odpoledne po výstavě, když jsme se mohli pěkně proběhnout venku v trávě, nám bylo moc fajn. Byli jsme se napít v nedaleké říčce, dostali jsme ochutnat kuřecí řízky a také jsme na vlastní tlapky poznali, jak pálí kopřivy. Pálení kopřivy bylo dokonce silnější, než chuť na řízky...